Jak jsem obluzovala...

...Laďu Kerndla aneb předvánoční večírek s kolegy. Letos se vedení opravu vytáhlo a na naše tradiční předvánoční veselení pozvalo opět Swing Sextet z Náchoda, kteří si tentokráte s sebou přivezli posilu v podobě Ladi Kerndla.

Že to byl úžasný zážitek asi nemusím popisovat. Pan Kerndl nám zpíval skoro tři hodiny, byl nesmírně příjemný, vstřícný a ochotný. Zazpíval mi do ouška moji oblíbenou písničku od Berryho Whitea "My first, my last, my everyth
ing" (Znalci seriálu Ally McBealová vědí.)

Bojím, bojím

Mikulášský víkend trávíme již tradičně s dubňáčky na Šumavě. Letos bylo nádherně - sníh, slunce, klid. Děti si dopoledne v místním turistickém centru nabarvily modely ptáčků a s Bárou jsme daly dvě kešulky. :o)

Zlatým hřebem samozřejmě ale byl příchod čerta a Mikuláše. Ti, kteří věděli, že přes rok zlobili, se samozřejmě báli a jejich mladší sourozenci je museli uklidňovat. :o)))

Když už bylo po všem, došlo i na hromadnou fotku - také tradiční. "Někteří" se ovšem moc nadšeně netváří a někteří vyžadovali i účast maminek - že by největší zlobivci? Madlenko? :o)))

Předvánoční vyráběnky

Letošní předvánoční vyráběnkování, které vyšlo na první adventní víkend se více než povedlo. Každá rodina přinesla kus "vánočního" menu a tak jsme se mezi jednotlivým tvořením mohli rychle posilnit.

Začali jsme tvořením a zdobením perníkového stromku. Vildovi se to MOOOC líbilo a chutnala mu zejména cukrová poleva. :o)

Takhle ve finále vypadaly.

Dalším bodem programu byla tvorba dekorací z vizovického těsta. Zejména společnými silami tvořený betlém se povedl neuvěřitelně.

A na závěr si každý mohl k loňskému korálkovému andílkovi vyrobit čertíka. :o)

Modroočko

Listopad prolétl ani nevím jak a nebýt fotky do Knihy hříchů pro čerta a Mikuláše, snad bych ani nic neměla. :o( Budu se muset polepšit!

Sponky

S ubývajícím denním světlem jsem se pomalu vrátila ke korálkování. Kromě naušnic, náhrdelníků a náramků ráda motám i sponky. Jsou barevné tak, jak potřebuji, jsou origo a jsou moje. :o)))

Dýně

Další jednou pěknou sousedskou tradicí se stalo podzimní vyřezávání dýní. Už jsme si zvykli, tento angloamerický zvyk jsme přijali a lehce upravili k obrazuu svému. O dýně samozřejmě jde až v první řadě, důležité ale je se sejít, popovídat si, vidět, zkrátka být soušl, jak říkáme my lingvisti. :o)


Ve skutečnosti však naše vyřezávání dýní tak trochu připomíná lukulské hody. A to není vidět, co je na plotně a co v udírně! :o)))


Nejsme jediní, kteří si chtěli užít nějakého toho mlsu. Psi neomylně objevili nejslabší článek v potravinovém řetězci a čekali, co upadne. Kolik toho "upadlo" se můžu jsen dohadovat na základě oslintání Vilímkovy bundy.


A toto jsou již výsledky našeho snažení - aby bylo vidět, že jsme jenom nejedli. ;o)

Holubovo muzeum

Vyrazila jsem s klukama - tak trochu z nostalgie - do Holubova muzea v Holicích. Svoji poslední návštěvu si pamatuji opravdu velmi matně, tak jsem se nechala překvapit. Upřímně, s takovým pojetím výstavy se toho moc udělat nedá, ale aspoň něco...

V koutku pro děti připravili "archeologický koutek" :o)

Kluky to moc bavilo a nakonec jsme "starobylou" dlaždici málem celou složili. Vilímek se nažil jednotlivé střepy rozstříhat. :o)))

U vycpaných zvířat je z každé strany u sloupků truhlička, ve které je ukryto "něco", co má člověk hmatem poznat. Občas mi přišlo, že tam není nic. :o)


V domorodé chýši


Vilímka naproosto fascinovala expozice domorodé vesnice. :o)